Vítejte v Bradavicích

Tak tohle jsem já.

   Jmenuji se Therese De Bris, je mi 19 a celý život bydlím ve Vydrníku svatého Drába.

  Vydrník je hodně maličká vesnice. Jen pár domečků a vprostřed plácek, kterému honosně říkáme náměstí.  Máma často říká, že tam dávají lišky dobrou noc. Ale já jsem nikdy žádnou lišku neviděla. Natož aby mě přišla uspat. Táta trošku drastičtěji zase říká, že na jednom konci vesnice si někdo prdne a na tom druhém konci spláchnou.

   Znám tam každého a každý zná mě i rodiče. Mám tam i pár kamarádek. S mamkou chodíme nakupovat do krámku se vším možným, a my mladší se scházíme večer na náměstíčku. Ale jinak tam, bohužel, chcípnul pes.

   Jsem z úplně obyčejné lidské rodiny. Máma je přísná, ale velice starostlivá. Táta, ten moc na city není, ale přesto vím, že mě má rád.

   Žila jsem naprosto normálně jako všechny holky okolo. Chodila jsem do školky, která byla ve vedlejší vesnici, a později jsem začala jezdit do blízkého městečka do základní školy.

   Až nedávno začalo být něco jinak. Něco bylo divného se mnou, a já vůbec nevěděla co.
Nedalo se to vzít do ruky, nebo tak něco. Šlo jenom o pocity, nálady, nic zvláštního.

   Rodiče si mysleli, že na mě začíná lézt puberta, a snažili se mi pomoct, ale dlouho nemohli přijít na to jak. Nic nepomáhalo. Byla jsem z toho dost špatná a dost mě to trápilo.

   Když se dozvěděli o Bradavické škole, tak byli dost překvapení. Mě naopak na téhle škole něco přitahovalo. Nevím co, ale lákalo mě to jít na tuto školu. A rodiče byli tak moc hodní, že mě do Londýna pustili, ať se o přijetí pokusím.

   Měla jsem štěstí, protože mě skutečně přijali. Teď už mám za sebou všech 7 ročníků a  i zkoušky OVCE.  Tuhle školu miluju a moc se mi po ní stýská.  Vím, že to bude nejspíš znít jako fráze, ale tam jsem se cítila jako doma.